Jméno autora:Země světa

V roce 1984 byly z Granady zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO nasrovské paláce Alhambra a Generalife, o 10 let později je doplnila čtvrť Albaicín. Granada je však mnohem víc. Je to i symbol křesťanského vítězství nad poslední muslimskou baštou v roce 1492 zhmotněný ve velkorysé královské kapli, kde spočívají protagonisté onoho konečného vítězství, Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Je to i velkolepá a mohutná katedrála, která se marně snaží předčít subtilní krásu Alhambry. Je to i nikdy nedokončený královský palác Karla V., považovaný za krásnou ukázku španělské renesance, ale v sousedství zahrad Generalife a vedle elegantních nasrovských paláců působící jako pěst na oko…

„Jde o hybridní tvar, který vtahuje do svého systému přes pět set nejrůznějších hudebních stylů, od muslimského volání k modlitbě až k poslední tropické rumbě, a všechny je přeměňuje s jediným cílem, aby se projevila ta nejhlubší naléhavost flamenca: zpívat o nejintimnějších a nejvypjatějších lidských situacích. O lásce, žárlivosti, pomstě, nostalgii, beznaději, o Bohu, smrti, matce. V andaluském zpěvu se tragický osud zmocňuje všeho a v jeho spirále ztrácejí slova svůj běžný výraz a mění se skutečně ve zpěv-řeku, verbální pramen nevyjádřitelných emocí. Někdy flamenco mění svou improvizovanou podobu a přetváří se v něco, co je podobné výkřiku. Ne výkřik pod povrchem slov, nýbrž nad nimi. Výkřik tam, kde slova nedostačují. Ve flamenku zpívá duše, která dodává hlas těm nejtemnějším a nekontrolovatelným emocím.“ Carlos Fuentes